Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Les dialectes indo-européens by A. MeilletReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 35, Čís. 3/4 (1908), pp. 290-292Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23443335 .

Accessed: 14/06/2014 12:28

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sat, 14 Jun 2014 12:28:38 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

290 Úvahy.

jsou-li již pojata v seznam, má býti u nich i překlad. Úplně

zbytečné je odkazování tohoto druhu: »purvi viz purúh«. Kdo

bude překládati védy, bude již věděti, že pürvi je fem. k purúh plný, přes to, že zdloužení kmenového u u feminin řidčeji se vy

skytuje. Tato nedopatření jsou, jak patrno, jen podružného rázu a

nezmenšují skutečné ceny výborné této knihy. Jest jen litovali,

že tak zasloužilý indo log jako Geldner neodhodlal se vydati slovník

k celému Rgvédu. Vine. Lesný.

Ilop>Ke3HHCKÍH Β., BBeaeHie bt, HSbiKOB-fcjvfeHie.

Haflame Mockcbckhxt. bbioiuhxtj ικθηοκηχί» KypcoBi,. MocKBa.

CnHOflajibHaH THiiorpa®ÍH. 1907. Str. 206. Za 1 rubl.

Tento úvod Porzezinského podává vše, co v úvodu do ja

zykovědy hledáme, a podává to formou pěknou a přehlednou.

Počínaje kapitolou o předmětu, úkolech a methodě jazykovědy,

podává v kapitolách následujících krátké dějiny této vědy, klas

sifikaci jazyků, mluví o fysiologii hlásek, o zvucích jakožto znám

kách stavů vnitřních, o slovech a jejich druzích a tvarech, o sku

pinách slovních a větách, o změnách jazykových a končí kapi tolami o původu jazyka a o indoevropském prajazyku. Při té

nebo oné kapitole je ke konci v poznámce uvedena nejdůleži

tější literatura. Věcně nepodává se tu ovšem nic nového; proti obdobné knize Delbriickově (Einleitung in das Studium der indo

germanischen Sprachen, v Lipsku, 4. vyd. 1904) je její obsah

širší (jak viděti již z titulu), ale nedosahuje zase její hloubky a důkladnosti.

Kniha Delbrilckova je (v 3. vyd.) Rusům přístupna v rus

kém překlade, který vyšel jakožto úvod k Buličovu spisu OiepKt·

HCTOpin fl3HKa3HaHÍH Bt Pocciii (v Petrohradě 1905, XII a

1248 str.). Tím stal se překlad příruční knihy Delbrtickovy k praktické potřebě poněkud nepohodlným a již proto má spis Porzezinského docela oprávněné místo vedle něho tím spíše, že

se začátečníkovi, pro kterého je Úvod především myšlen, celým

svým rázem i obsahem hodí výborně. Oldřich Hujer.

A. Meillet: Les dialectos indo-europóens. (Collection linguistique, publiée par la Société de linguistique de Paris I.) V Paříži 1908, Honoré Champion. Str. 138. Za 4"50 fr.

Vzájemný poměr jednotlivých jazykových větví indoevrop

ských je dosud úplně nejasný. Mluvíce o jazycích indoevropských,

spokojujeme se obyčejně s pouhým výčtem jednotlivých větví;

jen ve dvou nebo třech případech spojujeme s větší nebo menši

pravdě podobností dvě větve v jeden celek a mluvíme o větvi

indoiranské, baltoslovanské a italokeltské. Nejvýše ještě mluvívá

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sat, 14 Jun 2014 12:28:38 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ůvany. 291

se o západní (centumové) a východní (satemové) skupině jazyků

indoevropských: je to známé rozdělení, zakládající se na roz

dílech v hláskách hrdelriých. Ale je řada zjevů hláskoslovných,

tvaroslovných i lexikálních, jež některé členy skupiny jedné spo

juje s některými členy skupiny druhé, takže ani toto dělení ne

ukazuje nám snad na příbuzenské vztahy mezi jednotlivými

jazyky indoevropskými. Tyto shody, mezi některými jazyky se

vyskytující, jsou zajisté pro otázku vzájemného poměru jazyků

indoevropských velmi důležitý. Právě tyto zjevy (čili, jak spiso vatel říká, isoglossy, t. j. rysy, jež ji dnotlivé jazyky spojují) po-* drobil Meillet nové revisi a kritice ve spisku, jenž tvoří první svazek nově založené sbírky »Coilection linguistique«, vydávané

pařížskou Société de linguislique. Po úvodě, kde spisovatel všeobecně pojednává o otázce

vývoje dialektů a co s tím souvisí, mluví v kapitole první o lexi

kálních rozdílech, jež se jeví mezi jazyky severozápadními (slov.j balt., kelt. a ital.) a východními (indoiran., armen, a řečt.). Uvádí

řadu slov, jež vyskytují se jen ve skupině první a neznáma jsou

skupině diuhé; jsou to slova, značící některé pojmy kultiirní> Právem zajisté vidí Meillet v této shodě na jedné straně následek

společného vývoje kulturního. V kapitolách následujících podro

buje se revisi dosavadní mínění o větvi indoiranské, italokeltské, a baltoslovanské: za bezpečně dosvědčenu pokládá jen skup nu

indoiránskou, uznává i jednotu italokeltskou, naproti tomu větev

baltoslovanskou pokládá za dvě větve již od prajazyka rozrůzněné^ které se vyvíjely dlouho parallelně vedle sebe; odtud četné shody mezi oběma skupinami. Κ závěru tomu dospěl Meillet úvahou

o jazykových jevech, jež se uvádějí jakožto společné znaky větve

baltoslovanské; nalézá o nich, že všechny sáhají svými počátky do dob lvice méně) jednotného prajazyka a že tudíž se nevy

vinuly teprve po odloučení od tohoto prajazyka v předpokládané době jednoty baltoslovanské, nýbrž že ze stejných počátků, paral· lelním vývojem obou větví, dospělo se k stejným výsledkům.

Je pravda, co tuto praví spisovatel o stáří těchto jevů, ale

domnění o jazykové jednotě baltoslovanské se tím, trvám, nevy vrací. Jestliže na př. sklonění složené (slov. dobrtjt, lit.

g e r a s i s) dle svědectví jazyka avestského sáhá svými počátky do dob prajazykových, neplyne z toho ještě nic pro vzájemný

poměr baltštiny a slovanštiny: je možno —jak soudí Meillet —

že ze společného základu v prajazyku vytvořily stejným směrem

luto vazbu dva samostatné jazyky, vedle sebe se vyvíjející, ale

je také docela dobře možno, že tato vazba tak plně, jak ji nalé

záme v jazycích baltských a slovanských, vznikla v době jazy kové jednoty baltoslovanské. Podobně je tomu při věcech jiných. Rozhodnutí by tu napomáhaly rozdíly mezi oběma: jazyko

vými skupinami: ukázalo-li by se, že rozdíly jsou takové, že

sáhají do dob prajazykových a vylučují jakýkoliv společný vývoj

Listy filologické XXXV, 1908. 20

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sat, 14 Jun 2014 12:28:38 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

292 Úvahy.

pozdější, bylo by to svědectvím, že o jednotném (celkem) jazyce baltoslovanském mluviti nelze.

Dále probírá spisovatel některé rysy hláskoslovné (hrdelnice,

splývání samohlásek a, o, skupinu tt, osudy pův. a, jasné a

temné souhlásky aspirované, sykavku. s, změnu souhlásek v germ. a armen.) a tvaroslovné (augment, perfektum, slovesný suffix -je-, některé suffixy jmenné, pády s koncovkou charakterisovanou souhl.

-bli-, -m-, gen. pl. α-km.), v nichž jednotlivé jazyky se shodují nebo rozcházejí. Gást poslední obírá se stránkou lexikální; zkou

mají se tu lexikální shody mezi jazyky indoiranskými a balto

slovanskými, dále shody mezi germánštinou, keltštinou a jazyky

italskými. Výsledky těchto úvah shrnuje spisovatel ke konci (strana

131 n.) asi takto: Řada společných jevů ukazuje na dvě velké

skupiny jazyků indoevropských, východní (indoiran., armen.,

balt., slov., alb.) a západní (germ., kelt., ital.); ale germánština

jeví některé shody se skupinou východní (zejména se slov. a balt.), latina v lecčems se shoduje s řečtinou, kteráž jinými zjevy se

hlásí ke skupině východní a zaujímá tak střední postavení mezi

větví italskou s jedné a východní skupinou (zejména armen, a

indoiran.) se strany druhé. I seskupuje Meillet jazyky indo

evropské na ploše ellipsy tak, že jednu její polovici zaujímají

řečtina, jazyky italské, keltština, germánština, druhou baltština,

slovanština, albánština, armenština (ale tak, že albánština hraničí

také s iránštinou a armenština š iránštinou a řečtinou) a posléze iránština (hraničící také se slovanštinou na jedné a s řečtinou

na druhé straně) a indičtina.

Po tom, co tu pověděno, netřeba ani podotýkati, že se

Meillet spiskem tímto zavděčil každému, kdo si všímá vzájemného

poměru jednotlivých jazyků indoevropských. Shrnul tu a kriticky ocenil věci, jež jednotlivé jazyky sbližují; veda si ve svých vý vodech s náležitou opatrností a střízlivě, ukázal, co dnes dovede

jazykozpyt říci o poměru jazyků indoevropských vespolek. Oldřich Hujer.

Eukleidovy Základy (Elementa). Přeložil František Servít. V Praze 1907, nákladem Jednoty českých mathematiků.

Str. 315. Váz. za 6 K.

V tomto úplném překlade »Stoicheií« Eukleidových podán

nejprve krátký úvod o Eukleidovi a jeho spisech, po té násle

duje převod podle vydání Heibergova, s některými (ale nečet

nými a nijak dalekosáhlými) úchylkami. Překlad Servítův jest

doslovnější, než ukázka převodu Fabingerova, o níž referujeme níže v Hlídce programů; arci i v něm obyčejně užito termínů a

obratů dnes v geometrii obvyklých. Ale jinde, aby se přiblížil

výrazu Eukleidovu co nejvíce, Servít neváhal raději tvořiti ně

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sat, 14 Jun 2014 12:28:38 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions