Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Les origines indo-européennes des mètres grecs by A. MeilletReview by: Ferd. StiebitzListy filologické / Folia philologica, Roč. 52, Čís. 1 (1925), pp. 40-42Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454308 .

Accessed: 15/06/2014 20:48

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

40 Úvahy.

jména pontského krále je lépe ověřena nápisy, mincemi i etymo

logií nežli lat. Mithridates. Snad by tedy bylo lépe i v češtině užívat formy původnější.

Korektura je provedena velmi pečlivě; tiskových omylů skoro

není. Smysl ruší jen přes m. před na str. 4 ř. 11 sh., analy

tický m. annalistický na str. 78 ř. 5 zd. Na str. 86 v pozn. 2

v citátu z Ed. Meyera má být 400 m. 40. Kniha se přes strohost

svého thematu čte pěkně, je jasně disponována a psána dobrou

češtinou. Vadilo mi jen tu a tam nesprávné postavení enklitik.

Bylo by křivda říci o Salačově studii, že je obohacením jen české vědecké literatury. Zasloužila by si vším právem pozornosti i v mezinárodním badání o klassičkém starověku. Bohužel — bo

hemica sunt, non leguntur. A kdy a odkud lze čekati nápravu?

Jos. Dobiáš.

A. Meillet: Les origines indo-européennes des métres greCS. V Paříži, universita, 1923. Stran VIII -4- 78, za 12 fr.

Jako parergon svých prací jazykozpytných vydává Meillet

několik studií, v nichž se pokouší historické badání o řeckém

verši uvésti na indoevropskou basi. Není to počínání zcela nové; některá metra indoevropská srovnávali už mezi sebou Allen,

Westphal, Usener, Draheim, u nás prof. Zubatý, i jiní. Ale práce Meilletova proniká hlouběji к podstatě ide. rhythmu a hlavně

tím, že srovnává volnosti rozměrů védských s útvary řeckými,

napomáhá historické metrice řecké porozuměli některým těžko

pochopitelným zjevům ve verši řeckém.

Pro zkoumání ide. metriky se podle M. hodí především stará

řečtina a jazyk véd; v ostatních ide. jazycích lze také najiti stopy dědictví po ide. metrice, ale nejsou tak výrazné. Řečtina má svě

dectví bohatá, pestrá a umělecky vypěstovaná; védština jedno

tvárnější, pružná, neumělá, ale tím cennější pro zkoumání. Řeckou

metriku tradovali umělci a škola; odtud normalisace, ukáznění

a kanonisace typů. Védskou metrika tradovali kněží; odtud její

primitivní ztrnulost s typy, bližšími typům indoevropským. M. si jest sice vědom, že jsou závěry jen ze dvou srovná

vaných jazyků nedosti přesvědčivé, ale přece se nerozpakuje spo lečné jejich znaky redukovati na společný podklad indoevropský. Z přirozeného rhythmu řečtiny a jazyka véd a z metriky obou

jazyků vysuzuje podstatu rhythmu a metriky indoevropské. Při

rozený rhythmus řečtiny (aspoň attičtiny) i védštiny je trochejsko iambický. Dlouhé slabiky mají v obou převahu nad krátkými, asi

v poměru 3:2. Ale jsou v nich také hojné skupiny s dvěma

krátkými (třech krátkých se snaží zbavovat) a s třemi i více

slabikami dlouhými. Tím jsou dány přirozené prvky pro verš.

Rhythmus starého řeckého i védského verše záležel jen a jen v rozdílech kvantitativních; slovní přízvuk v něm neměl vůbec

úlohy, iktus v něm nebyl, ba ani nemohl být, poněvadž odporuje

This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ovahy. 41

povaze rhythmu starých ide. jazyků. Jednotkou metrickou byla v obou jazycích slabika. Na hranicích slov pranic nezáleželo; byly

významné jen ve verši rozsáhlejším, kde spadalo zásloví na určité

místo verše a tak vznikala caesura, ale ta neměla ani rhythmické ani smyslové platnosti: byl to prostě orientační bod, čistě tech

nická pomůcka pro básníka.1) To jsou základní rysy metriky indoevropské. Verš ide. měl

podle toho ráz čistě kvantitativní, musil připouštěti hojné užití

slabik dlouhých, promíšených slabikami krátkými (což přispívalo к zřetelnosti rhythmu, když v něm chyběl prvek dynamický), ale

také skupiny pyrrhichické snášel přirozeně. Základní jednotkou

byla slabika bez zřetele na kvantitu. Slovo se slovem splývalo,

jen v delším verši byla na některých místech caesura.

Jak viděti, stojí problém řeckého verše v podání Meilletově

v příkré protivě proti rhythmice Aristoxenově a proti rhythmicko

metrickým systémům, které se na ní zakládají, tedy u nás proti

rhythmice a metrice Králové. Přes všechen chaos, v němž se zdá

tonouti t. zv. historická metrika, nepochybujeme, že je v ní mnoho

pravdivého a zdravého. Vývody Meilletovy to potvrzují, a není

pochyby, že bude v tom směru nutno i u nás leccos zrevidovat

a přeorientovat se.

Rekové měli básně určené к recitaci, ke zpěvu prostému i sborovému s tancem a doprovodem. Prvé z nich musily být co

nejpravidelnější; stalo se to vyrovnáním taktů, což je nejlépe

provedeno v daktylském hexamotru a iambickém trimetru (ana

pestů si M. nepovšimnul, jak by zasluhovaly). Ostatní dva druhy

měly větší volnosti, zvláště lyrika sborová. M. soudí, že mimo

anapesty a daktyly nelze nikde hledati pravidelnosti. Je naprosto

pochybené určovat ve smyslu hudby XIX. stol. v řeckých verších

všude přesné takty. Hudba v taktech není všechna hudba. Někdy

je docela nesmyslné verše řecké dělit na nějaké jednotky; verš

védský se vůbec nijak dělit nedá. Tím přichází M. na známý

výrok Wilamowitzův: na počátku byl verš, verš je starší než

stopa —

výrok jistě správný, s rhythmikou aristoxenovskou ovšem

zase neslučitelný (srv. Král Rh.2 34). Podali jsme hlavní Meilletovy myšlenky, týkající se základ

ních otázek řecké rhylhmiky a metriky. Ostatní obsah jeho knihy,

týkající se spíše jednotlivostí, naznačíme jen stručně. Meillet de

monstruje volnosti védských veršů a srovnávaje je s verši řeckými

zjišťuje stopy volností ide. verše i v nich. Cenná je tu zvláště

redukce t. zv. aiolské base na basi védskou. Rovnici w w = —

považuje za řeckou, snad ionskou novotu; védština ani aiolské

verše jí neznají. O hexametru se domnívá, že to není útvar ani

řecký ani vůbec indoevropský, nýbrž snad dědictví po předřeckém

1) U nás vymezil takto pojem caesury prof. Fr. Novotný už

r. 1919 ve svých universitních výkladech.

This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy.

obyvatelstvu — domněnka to sotva správná, když lze hexametr

přirozeně vysvětliti z prvků domácích. Také pro sborovou lyriku

předpokládá M. hojně neřeckých vlivů. V celko vzato, snaží se

M. dokázati z různých úkazů ve verši řeckém, že byl původně mnohem volnější, jako je volný verš védský. Letmým pohledem

po verších jiných ide. jazyků pak dotvrzuje to, co a priori vy soudil pro podstatu metriky indoevropské.

V jednotlivostech není možno ve všem s M. souhlasiti, zvláště

pokud činí dalekosáhlé závěry z pranepatrných volností některých veršů řeckých. Úzký jeho obzor na poli metriky se projevuje tím, že leckdy znovu objevuje leccos, co už řekli jiní, nebo vyvrací, co

už jiní vyvrátili. Pro podstatu verše ide. nepodal celkem nových

poznatků, ale staré znamenitě prohloubil, odůvodnil a upevnil. Zá

važností problémů, které probírá a mnohem jasněji podává, než

všichni dosavadní stoupenci metriky historické, zaslouží si kniha

Meilletova, aby byla zejména u nás co nejvíce studována.

Fercl. Stiebits.

Alice Brenot: Les mots et groupes iambiques réduits dans le théatre latin. Bibliothéque.de 1'école des hautes études, sciences philologiqaes et historiques, fasc. 239. V Paříži 1923,

Champion. Str. 116, cena neudána.

Louis Havet uvažuje v odstavci 252 nn. své knihy Manuel

de critique verbale (1911), že mnoho pravidel zachovávaných při veršování má účelem »orientovali rhythmické čtení«. Myslí, že z toho

důvodu, mimo jiné, se počíná druhá polovice pentametru daktylem a ne spondejem; daktylské slovo může tvořiti první stopu senáru

a ne pátou také proto, že na začátku toho verše je vyloučeno

nesprávné rhythmování takového slova. Kde pozorujeme neodů

vodněnou obtíž při recitování, můžeme souditi, že tam je text

nějak porušen. Oněch orientačních známek je potřebí zejména také pro správnou recitaci slov a skupin iambických, které mají u scéniků platnost buď iambů bud polovičních stop ve verších

iambických a trochejských. Tu přichází básíiík na pomoc herci

a upozorňuje ho nějakou známkou na správnou výslovnost po

chybného slova. Havet to ukazuje na několika příkladech, ale

o podstatě těch známek nepraví nic určitého.

Alice Brenotova si dala prací, aby v této věci myšlenku Ha

vetovu doplnila a potvrdila. Vybrala ze starších scéniků, z celých básní i zlomků, verše, v kterých se vyskytuje t. zv. iambické

krácení a celý tento materiál důkladně roztřídila podle dělidel

prosodických i metrických. Hlavní výsledek její práce je důkaz, že ukazatelem redukce iambu je především trochej nebo trochejský

tribrachys, který následuje hned po onom iambu. Tento ukazatel

je velmi častý a vyskytuje se na všech místech všech dialogických veršů. Někdy je trochej (trochejský tribrachys) odloučen od iambu

dvěma půlstopami. Jinou známkou oné redakce je podle autorky

This content downloaded from 185.44.79.62 on Sun, 15 Jun 2014 20:48:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions